Všechno je jinak?

| 16. 11. 2019 | Článek

„Věci nejsou, jaké jsou, ale jak se o nich mluví“, cituji větu přítele, kterou pronesl před necelými 30ti lety. Vystudovaný filozof, inu měl by vědět něco o tom, jak to ve světě chodí. Slyším v té větě rezignaci na hledání pravdy – objektivní pravdy, která existuje nezávisle na nás. Jako by pravdou bylo cosi, co se zrovna nosí. Slyším v té větě relativizaci pravdy a její náhražku za jakousi virtuální pravdu, která běží zrovna v mediálním éteru.

Tu větu si připomenu pokaždé, když sleduji, jak se dělá politika: vyslovit krátkou údernou tezi a tu opakovat, opakovat, … opakovat, až se stane všeobecně akceptovatelným a přijímaným názorem. Inu, opakování je matka… čeho že? Moudrosti? Kde zazněla nějaká polemika, konkurence a tříbení názorů? Kde zůstalo hledání pravdy? Nehodící se názor je potřeba překřičet, utlouct, a nejlépe do médií vůbec nevpustit. Plnou měrou to platí i pro ta média veřejnoprávní, kde by člověk očekával jaksi z definice rovný přístup k různým názorovým skupinám. Platí to stejně v Praze, Bruselu, Berlíně, Paříži, Londýně, Washingtonu, v Moskvě…

„Věci nejsou, jaké jsou, ale jak se o nich mluví“. Slýcháme dnes mnoho o Václavu Havlovi, který dodal listopadovým dnům v té době pozapomenutou noblesu jazyka a určitý idealistický rozměr, chcete-li. Slýcháme o jeho morálním odkazu, dokonce prý světového významu. Už se ale neuvádí, že selhal neuvěřitelně v osobní rovině jako partner nebo otec potomka, kterého nechal potratit. Nepřipomíná se, že dohoda o převzetí moci s komunistickým establishmentem vlastně znamenala pevné ekonomické, a tudíž i mocenské ukotvení oligarchie s kořeny někde v StB a v podobných strukturách. Jak moc věrohodně působí volání Miliónu chvilek (právě dnes) po odstoupení demokraticky zvolené (nemusí se nám to líbit, ale je to tak!) vlády s Babišem v čele, když zároveň přísahají k morálnímu odkazu Václava Havla? Toho Václava Havla, který reálně otevřel cestu k moci starým strukturám a oligarchickému systému moci.

„Věci nejsou, jaké jsou, ale jak se o nich mluví“. Slýcháme dnes znovu a znovu mediální mlýnek, že národní stát je nutno překonat, aby nepřekážel na cestě ke světlým zítřkům pod modrou vlajkou s hvězdami. Že pravá demokracie přijde s Evropskou unií, kde – div se světe – vládnou mandaríni, které jsme neměli ani šanci volit. Že rodina už není táta – máma – děti, a že snad bychom měli cítit provinění za bílou barvu pleti. Že bychom měli odčinit všelijaká koloniální příkoří a podělit se o plody vlastní země a práce s nekonečným zástupem migrantů ze všech koutů světa. Kdo byť jen mírně hlesne a načeří mohutný proud mediální pravdy, stává se xenofobem, nacionalistou, pravicovým extrémistou a je posléze mediálně vaporizován, tedy vytěsněn mimo mediální prostor. Protože o kom se nemluví, ten jednoduše není.

Nádherné a jedinečné vzpomínky na listopadové události roku 1989 si zítra rád připomenu. Pro moji tehdy studentskou generaci možná vrcholná hodina, co se prožitku dějinných událostí týče. Nezastírám obavy a jistou míru napětí, jaké že budou roky budoucí. Je to tak trochu jako pocit před soubojem, který jednoho dne přijde. Před soubojem, který bude mít smysl, protože věřím, že naše bytí zde má pozitivní smysl a jako lidé „jsme odsouzeni“ k hledání pravdy a poznávání, co je správné a co není.

Mám naději: „věci, o kterých se zrovna mluví, snadno v čase pominou“. A zůstane to podstatné. Pravda vítězí ✌

Dr. Ing. Richard Hartmann

člen předsednictva Strany nezávislosti České republiky

Naše nejnovější články

Přihlásit odběr novinek

Pin It on Pinterest