O Masarykovi, českém národě, Evropské Unii a pravdě

| 13. 3. 2019 | Článek

Rukopisy královédvorský a zelenohorský byly důsledkem urputné snahy vylhat si existenci mimořádně významné literární památky v historii české literatury. T. G. Masaryk byl jeden z mála, kteří se postavili lži, i když v ní žil prakticky celý národ. A žil v této lži rád.

Spor o Rukopisy královédvorský a zelenohorský probíhal prakticky celé 19. století a pravost jejich vzniku mezi 9. a 13. stoletím definitivně vyvrátila až kriminologická expertíza z 60. let 20. století. Tyto Rukopisy byly důsledkem urputné snahy českého národa vylhat si robustnější a věhlasnější literární historii než ve skutečnosti měl – přestože nejsme národem s chudou historií. Tuto lež přijal za svou prakticky celý národ, protože přinášela pocit „něčeho lepšího“.

Prvním, kdo se hlasitě kriticky vyjádřil k pravosti Rukopisů, byl Josef Dobrovský, český kněz a mimo jiné zakladatel vědecké bohemistiky. Patrně největší osobností vystupující proti pravosti Rukopisů byl Tomáš Garrique Masaryk, o němž později mimo jiné v souvislosti s tímto sporem napsal Ernest Denis, francouzský historik, slavista a bohemista, pro celý náš národ naprosto zásadní text v Revue bleue z 28. června 1919:

„Jakkoli jsme přivykli od r. 1914 událostem nejpodivnějším, jmenování Masarykovo presidentem republiky Československé je s to, aby vzbudilo některé překvapení. Nástupcem posledního potomka Habsburků, nejstarší dynastie v Evropě, je profesor pražské university, jenž do těchto posledních let byl obecně znám jen docela úzkému kruhu. Byl zvolen bez soka jednomyslným souhlasem, kdežto straně realistické, kterou založil, dostalo se vždy nejmenšího počtu hlasů při volbách; nad to od svého příchodu do Prahy roku 1882 Masaryk neustále byl předmětem nejzuřivějších útoků; několikrát denní tisk prohlásil ho za zrádce a odpadlíka zakoupeného ministerstvem vídeňským, aby na svůj národ kydal hanbu a potupu. … Není ani prvotřídním řečníkem, ani vynikajícím spisovatelem. Jeho slovo, vážné, metodické, přesně spjaté s fakty, má malý účinek na lid a jeho díla vznítila spíše polemiky, než vzbudila nadšení. … Abychom tomu porozuměli, třeba si nejprve připomenout, že podnět k tak prudkým polemikám dávají pouze muži, jejichž myšlení není všední, a kteří se nespokojují kráčet vyšlapanými cestami. Ale především čelit tolika útokům a nebýt jimi ani přemožen ani roztrpčen, snášet po léta neustále obnovovaný nával pomluv a záští a zachovat si neporušeně svou odvahu a svou víru, kráčet svou cestou, aniž se zdá, že pozoruje překážky a nástrahy, jimiž jest pokryta, zůstat v sedmdesáti letech po dráze prošlé tak hroznými bouřemi tak mladým jako v prvních dnech a tak horlivým v zápase, nikdy nepochybovat o vítězství, i když se zdálo, že nepřítel vítězí a že vládne zdrcující převahou sil, ku provedení takového úkolu je třeba duše hrdinské.“

Dnes se má za to, že Evropská unie je demokratickým zřízením, v němž jsme dobrovolně a které je pro nás výhodné. Když se ptáme, zda je parlament bez legislativní iniciativy demokratický nebo zda je v demokracii normální, že výkonný orgán – Evropská komise – plný lidem nezvolených a lidu neodpovědných komunistů kumuluje v rozporu s Montesquieovým trojím dělením moci složku zákonodárnou a výkonnou, zatímco soudní podřizuje politickým zájmům, odpovědí je nám buď mlčení, nebo výsměch, nebo zuřivé útoky. Nikdy nám není odpovědí polemika a argumentace. To samé platí u otázek na Lisabonskou smlouvu, o které nám bylo znemožněno hlasovat v referendu, protože bylo jasné, že by dopadla stejně jako tentýž dokument nazvaný Ústavní smlouva, která v referendech odmítnuta byla. To samé platí u otázek, jaké jsou alikvotní náklady České republiky na členství v EU, jako jsou povinné příspěvky do fondů soudržnosti, příspěvky na Evropskou centrální banku, Evropskou investiční banku, příspěvky na zahraniční transfery (např. na sponzorování palestinského terorismu), náklady na dotační projekty, sanaci jejich důsledků, náklady na implementaci unijní legislativy či náklady na naše europoslance a jejich luxusní příjem a důchody, když přitom ani nemohou navrhovat zákony a nijak nás nezastupují… Tato čísla jsou v podstatě zamlčována, aby si česká veřejnost nemohla spočítat nevýhodnost našeho členství.

To, jakých se nám dostává na naše oprávněné otázky reakcí, budiž důkazem, že pravda stojí na naší straně. „Je totiž větší odvaha a zásluha přiznat svůj blud, nežli hájit podvod, třeba byl sdílen celým národem.“ (T. G. Masaryk) Nadcházející volby do Evropského parlamentu jsou skvělou příležitostí, jak dát pravdě hlas.

Mgr. Ondřej Pecák

člen předsednictva Strany nezávislosti České republiky

Naše nejnovější články

Chcete dostávat upozornění na naše nové články?

Pin It on Pinterest