Koněv: „Ondřeji, pojď ven…“

| 6. 5. 2020 | Článek

Vnímat morální hodnoty, hodnoty obecně a dodržovat pravidla, by mělo být neměnnou normou chování každého z nás. K tomu určitě patří i schopnost postavit se za každé své rozhodnutí, byť špatné a dokázat se obhájit.

Když mi bylo deset let, jeli jsme na školu v přírodě do Jeseníků. Dopoledne jsme se vždy učili a odpoledne jsme měli v přírodě program plný zábavy. Každé dopoledne jsme psali aspoň jednu písemku. Vedle mě seděl Petr Kotnauer. Učil se hůř než já a většinou ode mě opisoval. Nevadilo mi to až do doby, kdy ode mě opět opsal do posledního písmene celou práci, dostal za ni jedničku a já trojku. Rodiče mě učili, že se při každém bezpráví musím umět ozvat, tak jsem se ozval hned ten den. Zašel jsem za paní učitelkou, tehdy to ještě byla soudružka a svou křivdu jsem jí vyložil. Život nebývá vždy spravedlivý. Možná dokonce nikdy, tak mi má trojka zůstala, ale Petr ji dostal také a ještě poznámku za opisování. Odcházel jsem se smíšenými pocity, spravedlnost se nekonala a já byl za hlupáka a ještě jsem udal kamaráda.

Hledat pravdu a jednat fér je těžké pro dospělého, natož pro desetileté dítě. Šel jsem tedy na pokoj a tam jsem o sobě přemýšlel. Netrvalo to dlouho a do pokoje vběhl naštvaný Petr ještě se dvěma kamarády a se slovy: „Pojď ven…“ mi připomněli, že už začíná odpolední program plný zábavy. Venku mě obestoupili a umožnili Petrovi, aby mi mohl poděkovat za to, že jsem ho téměř každou písemku nechával opisovat. Svou odměnu – jednu ránu do břicha a jednu do zubů – jsem přijal statečně. Cítil jsem to jako spravedlivé i vůči sobě. Druhý den už ode mě Petr opět opisoval a odpoledne jsme si hráli jako dřív.

Do života jsem si z této situace odnesl několik ponaučení. Asi první a důležité je, nést sám odpovědnost za své jednání, podkud možno se vztyčenou hlavou. Další z mnoha pak, cítím-li nespravedlnost páchanou na mně či na komkoliv jiném, umět se ozvat bez ohledu na důsledky, které z toho pramení a tak se ozývám i teď, ač jde o téma, ke kterému se vyjádřil snad už úplně každý. Je to možná i zbytečné, ale vzkazuji starostovi Prahy 6, panu Ondřeji Kolářovi, jako mně kdysi můj spolužák Petr: „Ondřeji, pojď ven…!“

Nejsem ani zastáncem ani odpůrcem jakékoliv sochy. Zkrátka se mi buď líbí, nebo nelíbí a když už někde stojí a to tak dlouho, jako stál Koněv v Praze, respektuji ji. Když se někdo rozhodne ji odstranit a udělá to po právu správně a jako veřejný činitel s dostatečnou podporou místních, může. Koneckonců i sochy mají svou historickou životnost a může je nahradit nějaká nová a třeba hezčí nebo symboličtější. Jenže o všech momentech odstranění sochy Koněva lze pochybovat. Na to, zda byla odstraněna po právu, již dnes existuje celá řada protichůdných právních stanovisek. Není ani pořádně jasné, zda socha patří městské části Praha 6 nebo Hlavnímu městu a pod jakou právní ochranu spadá. Jestli šlo opravdu o vůli občanů této městské části, také není jasné. Míra protestů proti odstranění je natolik výrazná, že lze přinejmenším pochybovat. Pochybnosti vyvolává i fakt, že v jedné městské části bourají Koněva, který zcela nesporně se svou armádou pomohl ukončit nejhorší válku v historii lidstva, jen proto, že se stejný maršál podílel na potlačení Maďarského povstání. Ve stejnou chvíli se v jiné městské části odhaluje pomník Vlasovcům (ROA), tedy válečným vrahům, kteří při potlačení tzv. Varšavského povstání v srpnu 1944 obzvláště krutým způsobem povraždili nejméně 15000 Poláků. Tihle hrdinové původně z RONA , kteří ve snaze zachránit se během války, otočili hned několikrát, sice pomohli Pražanům, ale vrahům se pomníky stavět nemají v žádné době. A to vše se děje za tichého souhlasu magistrátu.

Každopádně zpátky k morálním vlastnostem lidí, starosty nevyjímaje. Pan Ondřej Kolář odstraněním sochy vyvolal obrovskou vlnu nevole u velkého množství lidi a je-li morálním člověkem a hlavně, jestli je to chlap, měl by se umět obhájit a proto ho vyzývám: „Pojď ven, tedy mezi lidi na náměstí, kde stál Koněv a vysvětli své jednání.“

Jenže pan starosta chlap asi nebude, protože se místo možná nepříjemné konfrontace schoval neznámo kde a stěžuje si hodné tetě do Bruselu, že jsou na něj lidé zlí. A já? Jsem šťastný, že jsem kdysi těch pár pěstí od spolužáka ustál se vztyčenou hlavou a jsem patřičně hrdý na to, že pan Kolář není právě mým starostou.

Jakub Janda

člen Strany nezávislosti České republiky

Naše nejnovější články

Přihlásit odběr novinek

Pin It on Pinterest